aniž by nám v tom tím nejmenším překážel. Dle toho soudíme, abysme jemu přislíbenou věrnost drželi, dle výroku Spasitele našeho, jenž dí: „Dávejte císaři, co jest císařovo a co jest Božího Bohu.“
Tato odpověď slouží Olomučanům k veliké cti, jen že bohužel neměla trvalého účinku.
Roku 1467. obdržela Olomouc od papežského legáta Rudolfa lákavé psaní s tím napomenutím, aby papeže uposlechla; kromě toho nabádal biskupa Protasa hrozícími slovy, aby se ze všeho spojení s Jiříkem (králem jej ani nejmenoval) vyzul a odloučil, což se také stalo; neboť se jménem svým a jménem kapitoly přičinil, aby se města Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlava proti Jiřímu co kacíři spolčila, což i učinila.
Když nápotom podnětem papežovým král Matyáš proti tchánu svému, králi Jiřímu r. 1468. válčiti počal a s válečnou silou do Moravy vpadl, nemohl zde kníže Viktorin, syn krále Jiřího, jejž otec s vojskem proti Matyáši vyslal, mnoho poříditi, poněvač se města zřejmě pro Matyáše vyslovila. Když tedy Matyáš dne 12. července t. r. před Olomoucí se objevil, otevřely se jemu ihned brány a obyvatelé uvítali jej s jásáním a velikou poctou, jakožto zastance náboženství. To těšilo Matyáše velice a protož potvrdil jim veškeré svobody i zvláštním obdařil diplomem řeholníky Kartusiany. Když nápotom do Uničova odjel, zanechal Olomučanům posádku, aby znepokojováni nebyli z kláštera na Hradisku, jehož opat Jiří, rodem Moravan, králi Jiřímu z vděčnosti, že jemu k vystavení kláštera znamenitou pomoc propůjčil, věrnost zachoval, a pod vůdcovstvím Václava Šatnýho posádku krále Jiřího přijal.
Takové jednání opata Hradišťského rozhořčilo legáta papežského velice a bylo příčinou, že Olomučané klášter Hradišťský obléhati se jali, ale jak se zdá, málo
