však se zavříti mohl, zajat jest i se svými příchylníky a odvezen do Přimdy v Čechách. Oto opět dosazen na své knížetství.
Nejsa velkým přítelem Benediktinů a ku ponuknutí biskupa Jindřicha Zdika a manželky své Durancie vypudil je z Hradiska a usadil tam Premonstráty ze Strahova a Litomyšle, což se stalo v srpnu r. 1151.
O zmizení těchto Benediktinů z Hradiska stává hrůzná pověsť, že prý byli skrze zapovězenon lásku jednoho mnicha za živa zazděni — té snad nelze víry přikládati, jakkoli, jak se pravilo, při přestavování kláštera kosti jejich ve zdi se nalezly.
Dvanáctileté panování Oty III. bylo klidné a šťastné. Když pak r. 1160. běh života dokonal, pohřben jest ku přání svému v klášteře na Hradisku. Dva syny Břetislava a Vladimíra zanechal, kteří nedospělí jouce, titulem knížat Olomuckých (duces olomucenses) spokojiti se musili, neboť knížectví Olomucké odevzdal Český král Vladislav později synu svému Bedřichovi, podržev je v první době sám.
Sotva však, že se toto událo, objevil se Soběslav, z vězení svého na Přimdě uprchnuv, před Olomoucí (dne 7. dubna 1161.), a dobyl ji opětné. Jeho vítězství nemělo však mnohem delšího trvání než před třinácti lety. Byl králem Vladislavem opět jat a bídně uvězněn na Přimdě.
R. 1164. dal kníže Břetislav, jenž s bratrem svým Vladimírem na malém Hradě v Olomouci bydlel, umělcem Vlachem krásnou kamennou sochu sv. Václava na Předhradí na onom místě postaviti, kdež se později chrám Matky Boží (Žlutý) zbudoval. Ono prostranství jmenovalo se v oněch dobách náměstím Božího Těla.
R. 1173. uzavřel král Český Vladislav, že vládu ku prospěchu syna svého Bedřicha, knížete Olomuckého složí, a sám ostatek života v tichosti ztráví. Větší měl
