pak vzal ten první šíp a zase ho střelil před sebe a stoupl na něj a tak ty šípy na vodě sbíral a střílel a stoupal na ně, až přešel na druhý břeh. To je toho, povídal ten třetí muž s klackem. Vzal klacek a udeřil jím do vody a voda se hned přesekla a rozestoupla a on přešel řeku suchou nohou.
Cestou domů viděli jednu starou ženu, a protože měli hlad, ptali se jí, nemá-li něco k jídlu. I kdepak bych měla! povídá ta stará žena. Když jsem vás viděla z dálky přicházet, tak jsem se tak lekla, že jsem samým leknutím vylila studenou vodu do horké! Tak jsem teď všechno vylila na rohož, abych dostala tu horkou a studenou vodu zas od sebe.
Tak šli zas dál a blízko města viděli muže, který kopal studnu. Nemohl bys nám prodat něco k jídlu? řekli mu. Nemohu, povídá ten muž, co kopal studnu, nemám na to čas. Ono tu je moc horko, tak stěhuju svou studnu tady do stínu toho stromu; až slunce zapadne, tak ji zas donesu semhle zpět.
Tak takové jsou ty černošské směšné povídačky. Vypravují si takové nemožnosti a pak ten vypravující dává hádat, kdo z těch lidí byl nejšikovnější: zdali ten s těmi papíry, nebo ten myslivec, či ten s tím klackem, nebo ta žena, co dělila horkou a studenou vodu od sebe, či ten strejda, který stěhoval tu svou studnu. Kdo je hloupý, ten si myslí, že to nejsou nemožnosti, hádá a všichni se mu pak smějí. Takhle tedy černoši spolu žertují, a to jim musíme uznat, že to umějí a že to mají dobře vymyšleno.
