Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/8

Tato stránka byla zkontrolována
10

Kněz záhy jim v svatyni žehnání dal,
a ráda i nerada beře se v dál,
vždyť s otcem jí zůstati chce se.
Zas v kříž a kráž starec se blouditi jal,
on žalosti s radostí nese.
Tak myslil jsem po léta dceru si svou
a vnoučky, k nim nemoha spěti;
však ve dne i v noci mnou žehnáni jsou: —
tak rády to slyší ty děti.

On žehná pak dětem, tu na vrata hřmot,
hle, otec tu jest! A ven skočili vhod,
však neukryt starec je slabý. —
Proč, bloude ty, žebráku, lákáš můj rod!
Již chopte jej železní drábi!
Jej v nejhlubší vlecte i vrhněte věž!
Máť, v dáli jak hluky k ní letí,
již spěchá a prosí a lichotí též —
tak rády to slyší ty děti.

A drábové, sotva že ctného se tknou,
vždyť matka i děti se prositi jmou,
vztek hrdý ten kníže jen v duši
své tají, jej prosby ty horoucí štvou,
až konečně mlčení ruší:
Ó, plémě ty podlé! Ty's žebrácký brak,
jímž knížecí lesk musí rzeti!
Vy zkázu mi nesete! Dobře mi tak —
tak nerady slyší to děti.