Tato stránka byla zkontrolována
81
Spěchaje, prost dechu spatří
udíven dvou paní těla
přes kříž a tak hlavy také;
jaká hrůza! volba to!
Hlavu matčinu pak chopí,
nepolíbí smrtí sbledlou,
na krk trupu nejbližšího
přiloží ji rychle, mečem
žehná pak ten svatý čin.
Postava tu obří vstává. —
Z matčiných, těch drahých retů,
božsky, beze změny sladkých,
toto hrozné slovo zní:
Synu! jaké ukvapení!
Tamto mrtvola tvé matky,
drzá hlava podle ní
zločinky jest, oběti to
mocné spravedlnosti!
Mne jsi nyní v její tělo
vštěpil na věčné už časy;
moudré vůle, divých činů
budu mezi bohy dlít.
Obraz hocha nebeského
před okem tak krásně vane;
v srdce-li se ale skloní
vzbudí chtivost zuřiti,
Vždycky bude zas se vracet,
vždycky stoupat, vždycky klesat.
