Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/65

67

Vzdálen zůstaň, jinochu! již státi;
radosti ty pro mne mrtvy jsou.
Stal se krok již poslední, mé máti
choré pro domněnku blouznivou.
Slib dán zdrávnoucí:
Mladost kvetoucí
budiž příště nebi poddanou.

A tou pestrou starých bohů směsí
dům náš tichý hned byl zanechán.
Nezřený jen jeden v nebi kdesi,
na kříži ctěn spasitel a pán;
v oběť bohům vděk,
býk ni beránek,
ale člověk, v neslýchanou dán.

A on ptá se, váží slova v sobě,
z kterých žádná duchu neujdou.
Možná-li, že v této tiché kobě
nevěsta jest drahá přede mnou?
Budiž mojí jen!
Z nebe vyprošen
zdar nám všaký otců přísahou.

Dobrá duše! mne ty nemáš míti,
druhé mojí sestře jsi ty přán.
Když se trápíc budu v celi dlíti,
na mne pomni, jí jsa objímán,
k tobě toužící,
a se soužící;
které brzo v zemi úkryt dán.