Co myslil, to vyved! a rychle co blesk
se utekl za svaté dveře.
Ten měsíc, a dosud on vysílá lesk
jim ku tanci hroznému šeře.
Však konečně ztrácí se onen i ten,
krást jeden se po druhém a v obleku zřen,
a huš! jest už pod drnem skrytý.
Jen jeden tu cape a klopýtá kol
a po kryptách hmatá a ryje;
však těžký tak neztropil soudruh mu bol,
on rubáš svůj v povětři čije.
Třás věžními dveřmi, však vrhly jej zpět,
jsouť svěceny hlásnému k štěstí a skvět
zří na nich se kovové kříže.
Svůj rubáš mít musí, tu neváhá dél,
vždyť rozvahou čas by mu minul,
již gotickou fiálu objatou měl,
a od vížky k vížce se šinul.
Teď po hlásném, chudáku, věta jest již,
vždyť od špice k špici se souká to výš,
jak pavouk ten nohatý věru.
Teď hlásný už bledne a jímá jej děs,
rád rubáš by uzmutý vrátil.
Tu běda! — den poslední vzešel mu dnes —
v hák železný cípem se schvátil.
Již zhasíná měsíc a chýlí se v sklon,
tu mohutně hodinu udeřil zvon,
a dole se kostlivec tříští.
Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/58
Tato stránka byla zkontrolována
60