„Pavlo, chceš-li kávu nebo čokoládu? Nebo snad mléko?“ ptala se paní Butteauová. „Mléko?“ ptala se na novo nevyčkavši odpovědi.
Pavla jen přisvědčila, že mléko, a dobromyslná paní juž odcházela, aby učinila také Pavle po přání. To mívala skoro každé vaření; každá z dcer si vymýšlela něco jiného, a ona každé vyhověla. A vyhověla jim vůbec ve všem, nemohouc jim nic odříci, třeba že to někdy způsobilo jí dost práce a starostí, třeba že bylo jí časem a někdy dosti často dluhy dělati. Dělala je s vědomím mužovým, častěji však bez něho.
Proto nezřídka upadla v nesnáze, a ne malé, ana nemohla vždy v čas, jak by ráda zaplatiti; v takových chvílích sama sobě domlouvala, že nesmí děvčatům ve všem býti po vůli. Ale byla zas a opět a opět. Nejméně si Pavlina navymýšlela, jsouc ze všech nejskromnější. Nyní, matkou z myšlének vytržena, namočila péro a jala se dále opisovati. Nepsala však dlouho. Někdo na dvéře zaťukal.
Dívka znala to zaťukání. Lehounký nach přeletěl jí pěkným, bílým čelem, a zvláštní svit mihl se jí v očích, když do světnice vstoupil mladý, hezký muž asi třiadvacetiletý. Vlasy měl pudrované a cop. Mokrý plášť nechal v předsíňce. Měl na sobě tmavomodrý kabát se žlutou podšívkou, růžově a modře pruhovanou vestu, od níž sněžnou bělostí svou na prsou se odrážel jabot plný varhánek.
Mladý muž vesele, s jakousi důvěrností pozdraviv podal dívce ruku, kterou ona patrně ráda přijala a stiskla.
„Pořád pilna!“ pravil mladík srdečným tónem. „Aby vám jen neublížilo, panno. A ke všemu já vám také zas něco nesu. To však nekvapí.“
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 8 |
