vypoví, jak bylo s klášterem a s novým jeho nynějším bytem, jak vystačil a jak se měl s desíti krejcary denně.
A v tu dobu, kdy Věková syna radostně na uvítanou objala, těšíc se tomu, že dobře vypadá a nějak vyrostl, kdy naslouchala jeho vypravování (jí a otci svěřil se i s noční cestou kamny), dočkal se starý Žalman neobyčejného překvapení.
Staroch poslední dobou čím dále, tím méně vycházel ze své sedničky, kde stěny ještě více zežloutly a staré hodiny s divokým kyvadlem ještě více zčernaly. Zdálo se, že se lidí ještě více straní, ač se mu stran víry uvolnilo a nemusil se ohlížeti po úřadech. Snad jej tuze roztrpčila zlá vůle, kterou mu mnozí dali na jevo posměšky nebo drsnými slovy, když se po vydání patentu přihlásil k své bývalé a svých předků víře. Sešel za ta léta. Chodil volněji, nahrbeně juž, líce měl jednu vrásku a obočí nad zapadlým zrakem bylo jako houšť. Ale pracoval dosud, sám si vaře a obstarávaje si všecku svou domácnost. Ovšem na lecčem to bylo viděti, jako na černé podlaze, na zašlých stěnách, na hrubých stezích jeho správek. Zasmáti se ho nikdo neviděl, ale zpívati ho leckdy zaslechli. Zpíval třesoucím se juž a slabým hlasem ráno i z večera. Byly to po každé vážné, pobožné písně nebo žalmy. Tak jednou v neděli ráno, bylo o žních a tuze krásně, prozpěvuje si pobožnou píseň starobratrskou, přistoupil k oknu, hledícímu do zahrady, aby zalil z hliněného džbánku muškát a mořskou cibuli, jež tam pěstoval. Rostliny však dnes vláhy nedostaly.
Postaviltě Žalman džbánek náhle na lavici a nechav všeho, otevřel okénko a sáhl ven na dřevěný jeho polštář, kde ležela tlustá kniha v tmavohnědé koži svázaná. A juž ji otevřel, juž do ní nahlédl a chvatně ji prohlížel, vnitřek, listy obracel, na přídeští dlouho
