ramnou dychtivostí očekávala nějaké zprávy z Prahy. Ale ty nešly.
Starý Šulc tou dobou přijel, přivezl také od Františka psaní. Ten byl zdráv a spokojen, o klášteře však a jeho nastávajícím snad zrušení ani slova. Věková se tím velmi potěšila, její muž však zakroutil hlavou a děl:
„Možná, možná. Ale také možná, že hoch nic neví, že jim nic neřekli; a nač by jim to také říkali a je plašili, když mají hoši studovati?“
V té nejistotě uplynulo zase několik neděl, až starý Šulc opět se z Prahy navrátil. Hned jak vstupoval do dveří, list odevzdávaje, volal:
„Pan student už není v klášteře —“
Věkovou zrovna bodlo. Třesoucí se rukou brala synkovo psaní, a nežli pečeť rozlomila a do čtení se dala, chvíli váhala, lekajíc se juž napřed smutné noviny. Věka nebylo právě doma. I četla. Psaní bylo velmi dlouhé, na kolika stránkách a obsahovalo tolik novin!
František psal, jak byli pěkně překvapeni novinou, že je klášter zrušen, obšírně vypravoval o císaři Josefovi a jak se s ním setkal, jaké bylo v klášteře uklízení, o vládní komisi, jak všecko sepisovala a přejímala. O tom, jak v noci skrze kamna putoval do bibliothéky, ani slovem se nezmínil. Však o tom zevrubněji psal, jak byli všichni zarmouceni, jaké starosti všichni měli a on také, ale jak jemu štěstí přálo. Druhého dne přišel zase vládní komisař, jenž všecko přejímal, a ten odevzdal nějaké listiny převorovi.
„Byl jsem náhodou při tom,“ psal František. „Převor přehledl listiny a pojednou se ke mně obrátil a jednu z nich mně dal. Ta je pro tebe, povídá. A co to bylo? Oznámení, že tohoto půl léta budu míti stipendium, deset krejcarů denně. Císař na mne
