olejové díla Brandlova, Liškova, J. Molitorova, na něž se mladý Věk po každé tak rád díval. Ale dnes si jich ani nevšiml.
Choralisté, užaslí, nevědoucí, co se stalo, stáli v hromádce a rokovali. Byl tu císař, ale návštěva jeho nezpůsobila žádné radosti. Toť bylo jisto, nebo studenti dobře postřehli, jak je všechno v klášteře jako poděšeno a zmateno. A ani k obědu nejdou. Ano, ano, to bude tak! Běží tu o zrušení kláštera, jakož se juž stalo leckde jinde, dříve i nedávno. Teď teprve choralisté počali vyrozumívati, že se o to jistě juž za delší dobu jednalo, proto že mniši ustavičně tajně rokovali, hlavy sestrkovali, proto odešel převor v slavnostním hávu několikráte někam do města. A dnes tu císař! A toho kolem zmatku a ustrašení! Ani k obědu nejdou! A také nepřišli.
Kuchtík pak přiběhl a oznámil choralistům, aby si šli nahoru, že tam mají oběd. Zaraženi odtud odcházeli a František se bezděky zastavil ve dveřích, aby se ještě rozhledl prostorným refektářem. Když posledně pohledem přelétal řadu krásných obrazů, netušil, jaký osud čeká mistrovská ta díla, že půjdou pod kladivo dražební, že se dostanou do špinavých rukou vetešnických a zajdou nehleděny, neváženy na nehodných pro ně místech…
Cestou do své světnice zahledli choralisté velebné pány, ani místo obědu sem tam chodbami pobíhají, ze dveří do dveří, každý s nějakým uzlíkem nebo bedničkou, nebo skřínkou nebo s knihami, patrně velice vzácnými. Byl to neobyčejný chvat a shon. Dvéře bouchaly, po chodbách a na schodech míhali se kvapící mniši i služební a zvláště Růžička, všechen zardělý, lítal jako posedlý. Patrně se leccos uklízelo.
Tolik studenti vyrozuměli. Než to jim nešlo na rozum, proč tak náhle, s takovým kvapem! Což pak
