Když se Věk ubíral k půlletnímu examinu, potkal patera Anselma zrovna během ku převorovi kvapícího. Od Růžičky student doslechl, že byl pater Anselm v městě.
Co se stalo? Snad by — ale proč by k vůli němu? Vzpomněl si totiž student na to, co včera zaslechl, že přijel do Prahy císař. Ale na to vše pak zapomněl, když zasedl ve škole do škamny, aby po latinsku pojednal „O pravém štěstí“, jak mu uloženo.
I zabral se do své práce živě a upřímně na vše zapomněv a psal a psal. Myšlénky se jen řinuly a student ani si toho vědom nebyl, že je vybírá z pokladu, který si bezděky nastřádal v sadě zapovězeném, hlavně ve spisech Komenského. A když dokončil, bylo mu práci přečísti před professorem a praefektem. Professor nějak oči vyvaloval a pak řekl, že to není školní pojednání, ale kázání, praefekt však pohladil Františka po hlavě a velmi jej pochválil.
A s tou pochvalou i písemně stvrzenou, bral se pak chvatným krokem domů, jsa toho mínění, že si u převora vyprosí, aby směl do města. Chtěltě také spatřiti císaře, o kterém si studenti tolik vypravovali.
Když došel na Staroměstské náměstí, užasl velmi. Náměstí skoro všecko plno lidí. — Všude davy, všude skupiny a samí zvědaví, a všude, všude mluvili o něm, o císaři.
„Císař je tu! Už pojede! Už se brzo vrátí!“
„Je na radnici —“
„Ne, je v klášteře —“
„Ano, u benediktínů —“
Tak sem tam mluvili, volali, přeli se. Mladý rhetor už dále neposlouchal. Císař u nich! V klášteře! Ah, proto on pater Anselm ráno tak pospíchal! Proto oni velební páni — — To se naň připravovali, na uvítanou chystali… Je-li tam ještě —
