Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/66

Tato stránka nebyla zkontrolována
67


žíval důvěry u nebožtíka jeho kollegy, proto studentovi také důvěřoval, a tak mladý knihomol neměl cestu k oddělení „libri prohibiti“ zcela zatarasenu. Nejednu si opět knížku kradí přinesl a kradí ji přečetl. —

Žádná ho však, kromě jmenovaných J. A. Komenského, tak nevzrušila jako „Historie o těžkých protivenstvích církve české“. Nový svět se mu otvíral, nové světlo počalo mu vycházeti nad minulostí předků; počal přemýšleti, uvažovati, srovnávati a — pochybovati; pochybovati o lecčem, čemu ho dosud učili, co četl nebo co slyšel o minulosti české země. Než jedno jisto bylo, a to že vzbudila knížka ta hluboký soucit k nebohým, pronásledovaným předkům, mučeným, do ciziny vyhnaným. Zvláště však byl dojat, když četl o osudech rodné své krajiny, jak tam bývalo, jaké tam zádavy se staly a co hořkého utrpení všickni tam snášeli.

A tu nejednou sobě vzpomněl na starého Žalmana. Čta ty trudné kapitoly přestal se na něj mrzeti, počínal mu rozuměti a zase si upřímně přál, aby si ho udobřil a jej přesvědčil, že matce i jemu křivdil. V tu dobu zaslechli i v tichém klášteře ohlas mocného proudu časového.

Bylo koncem prvého běhu školního, a choralisté se pilně učili, připravujíce se ke zkouškám. Ale při tom dobře sobě povšimli, a zvláště F. Věk, že v klášteře nejde vše svým obyčejným během. Pozoroval, že velební páni začasté nad obyčej živě rokují v refektáři, v ochoze nebo kdekoliv se jich několik sešlo. Bylo to zajisté něco vážného, jak nejlépe se zračilo v jejich tvářích a zvláště v převorově. Ten nějak starostně hlavu klopil. Také několikráte vyšel v slavnostním svém hávu z kláštera. Kam, toho se studenti nedověděli, neboť Růžička sám nic nevěděl.