však těch on si ani nevšimne, vůbec nevšímá si nikoho jako dříve. Pořád je takový bubák —“
„A zlobí-li se ještě —?“ ptal se František.
„Ba zlobí“. A matka pověděla, jak ho zastavila, když ten zákon o víře přišel a jak mu sama jsouc potěšena řekla, že je teď asi rád, že bude míti pokoj.
„Podíval se na mne jako výr a povídá: ‚Jsem rád, ale udavači mají po všem.‘ A odešel. A tak jsem se vícekráte k němu nehlásila, když je takový zatvrzelec.“
Tak matka vypravovala, a synka to také zamrzelo, neb znal její nejlepší vůli a jak o Žalmanovi smýšlela. Proto se také po něm pak tuze nesháněl a nedbal, aby s ním mohl promluviti. Než to přání živé měl, aby starochovi mohl jednou pověděti a jej přesvědčiti, že ani on ani matka ho neudali, že skrze ně nepřišel o svou starou bibli. Však hned tenkráte, když František poprvé vlezl po žebříčku k oddělení s knihami zapovězenými, pomyslil si: Kdyby tu tak byla Žalmanova bible! Však by ji poznal už po těch obrázcích. Než nadarmo ji tam hledal. A Žalmana přesvědčiti bylo nesnadno, zvláště když ho tak málo vídal a tak dlouho s ním nemluvil.
Až poslední prázdniny, kdy přišel poprvé do domova jako praemiant, setkal se se starým, někdejším sousedem na silnici u sochy sv. Jana.
František se dal s ním do řeči. Starochovi to nebylo patrně tuze vhod. Nějak byl neklidný, na studenta se ani tuze nedíval, a když se podíval, tak plaše a zkoumavě a nějak rozčileně se poškubával za límec své kazajky. Také jen zkrátka odpovídal. Jakmile se však mladý Věk zmínil o bibli, tu starce jako by bodl.
„Toho nechme, co pak bychom o tom mluvili… Oni v klášteře — Maminka — ale nechme toho. S Pá-
