jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude míti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!
Hleděl před se, ale ne juž s takovým napětím. Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli. Nemohl odolati, aby se nepodíval na knihu odměnnou. Byl to Vergilius a v něm malá knížka, latinská výroční zpráva i vysvědčení, seznam všech studentů i jejich všech známek. Po svých nemoha se dočkati jen mrkl a všude: E moribus, e doctrina religionis, e studio linguae latinae, e geographia et historia, e mathesi, všude, všude „em“ shledal. A zase před se hleděl a naslouchal. Ach, jak to pak dlouho trvalo! Jak by byl nejraději vyběhl, aby mohl do kláštera k pateru Matiáši!
Než i „klassenvorlesung“ měl konec. Na řečniště vystoupil opět jeden z rhetorů a měl poděkovací řeč, německou. Všecko o té slavnosti bylo jen latině a německy, ani slůvka českého se neozvalo. Řeč studentova dozněla, i závěreční s kathedry, fanfary, nyní trojnásobné, dohlaholily. Páni odešli, studenti se valili ven plni radosti, zármutku, roztrpčení i hněvu. Mladý Věk pospíchal přede všemi. Nedbaje otázek Růžičkových chvátal nejprve do pokojíka patera Matiáše. Bylo zavřeno. I hnal se do bibliothéky věda, že ho tu zastane. A věru, dvéře byly otevřeny.
Zardělý chvatem i radostí, s očima jiskřícíma vběhl mladý student do bibliothéky pozdvihuje do výše Vergilia krásně vázaného. Pater Matiáš seděl na svém místě jak obyčejně, u stolku poblíže okna. Však hle! Ruce má podepřeny na hrubé knize, bílou hlavu na ruce skloněnu. Spí! Usnul.
František přistoupil blíže. Spí tvrdě, bez pohnutí. V tom ozval se na chodbě zvonec, ohlašující, že je čas k obědu. Bibliothekáře však neprobudil. Tu se
