sela, ale rezivá, nezavřená. — Řetízek vytrhl z háku, vysoká dvířka se otevřela, a tu hle, to jsou ony „libri prohibiti“ — velké, malé, hrubé, tenké jako všechny jiné, jenže většinou ve vazbě neúhlednější, některé i dosti sešlé, většinou značně staré, a namnoze bez nápisu na hřbetu. Na zevrubné přehlížení pro strach nezbývalo času. Jedna, větší ostatních, padla mu zrovna do očí, a to svým nápisem: „Novum Testamentum.“ Chtěl se podívati, co by to bylo, než obávaje se, že by vytahováním a rozevíráním knihy tak hrubé mnoho času potřeboval, nechal jí a sáhl po menší.
Ale v tom jako by něco zahřmotilo. Tak se mu zdálo, neboť byl rozčilen. Trhl sebou a knížku tu, již měl v ruce, chvatně strčiv do kapsy obratně přivřel dvířka, řetízek přes ně zahákoval a juž po žebříku jen sjel. A dobře udělal. Sotva že jej na místo postavil, vrátil se bibliothekář, jemuž pak až bylo nápadno, že František dnes tak záhy odchází. Ten však letěl do zahrady a tam skrčiv se na kamennou, omšenou lavičku pod starým ořechem, vytáhl z kapsy knížku a pln nedočkavosti ji otevřel.
„Centrum Securitatis, to jest: Hlubina bezpečnosti,“ četl a níže po vysvětlení toho nadpisu: „Prací Jana Amosa Komenského.“
Mladý Věk byl náramně překvapen. V ten okamžik mihla se mu sednička jejich doma, ozářená zapadajícím sluncem, viděl sebe u matčina prádelníku vykládaného, na němž stála pěkná police za sklem a za ním všecko nejlepší nádobí matčino, viděl se, jak se přehrabává v zásuvce, jež byla vždycky zavřena, a jak tam našel v šátku zabalenou starou knihu usmolených rohů, v ní dva uschlé věnečky z rozmariny a vetchý list muškátový. A ta kniha ve starobylé otřené vazbě tmavohnědé kůže měla na titulním listu totéž jméno, také tam stálo: „Prací Jana Amosa Komen-
