VI.
Poklady se otvírají.
Smrt stála celý týden u lože mladého choralisty, až pak ji přece jeho mladý věk, pečlivé opatrování a rada lékařská přemohly a pryč zapudily.
František vyvázl z nebezpečenství a počínal se uzdravovati. Jakmile nejhoršímu unikl, zotavoval se pak rychle. Za nemoci ho častěji navštívil kmotrův bratranec, pozaunéř Strádecký, jenž chlapce uměl nejlépe potěšiti. Mluvil s ním o jeho rodném městě, o vakacích, které se juž blížily, jak o nich bude, jak si pěkně odpočine, jak ho bude maminka ošetřovati. Ach, to mu bylo nejmilejší, slyšeti o ní a o domově! Proto všechen okřál, když zahledl tělnatého bratrance kmotrova, dobromyslného, veselých oček a plné, usměvavé tváře, kmotříčkovi dosti podobného; proto se nemohl nikdy jeho návštěvy ani dočekati.
A ještě někdo byl, jenž měl veliké účastenství s nemocným chlapcem — pater bibliothekář. Sám se poměrně záhy sebral a pozdravil, a nebylo pak na něm znáti, že byl už jednou na věčnosti. Co se pak naptal po Františkovi, a s jakým účastenstvím! Byltě mu vděčen za svůj život a zároveň se lekal o jeho.
Prvním, čím se mu ohlásil, neboť aby sám nemocného navštívil, toho se ještě neodvážil, byl talíř krásného, šťavnatného ovoce a chutných cukrovinek. Talíř ten pak častěji docházel, a za ním přišla pak pěkná kniha s obrazy. Posléze přišel pater bibliothekář sám, a to, když František, vyhublý jako vrabčík, ubledlý a ještě sláb, vyšel si poprvé do klášterské zahrady, do zeleni na sluníčko.
František byl už dosti silen a nebál se, nicméně mu bylo v ten okamžik, kdy měl pater Matiáš přijíti,
