bál, pater Matiáš, náhle zemřel, jak o tom v zahradě slyšel vypravovati. Jemu nade vše byly zprávy z domova. A dnes zrovna měli pořád dozor!
Ze zahrady šli zrovna k večeři, od které se Frantík záhy vytratil. Vklouzl Růžičkovi do fortny, nesa s sebou všechnu svou večeři a prosil ho, aby teď na večer pustil ho do města.
Toho se sám Růžička ulekl. Ve dne pouštíval, ale na večer! Kdyby to tak pan převor uslyšel! Vrátný dlouho odolával, až posléze zvítězila nad ním škatule. Tušil, že v ní bude něco od mouky, a Frantík mu to také dotvrdil. A ty koláče z D**, ty horácké koláče, jak je jmenoval, Růžičkovi tuze chutnaly. Tak tedy hocha posléze pustil nařídiv mu, aby se neomeškal, nýbrž záhy přišel.
Nejmladší Věk uháněl za starým Šulcem do zájezdní hospody. Však žel! Formana krajana tam nezastal! Meškal ještě někde po svém řízení. Aby s prázdnou odešel, to se Frantíkovi nechtělo. Usmyslil si, že počká. Čekal a čekal v průjezdě, zacházel na dvůr, ke konírnám, čekal před hospodou, a Šulc nešel. Už se stmívalo, už se pak setmělo. Hoch zápasil. Měl strach z Růžičky, měl strach z převora. Kdyby tak vyšlo na jevo, kdyby tak někdo z velebných pánů přišel do dormitáře na přehlídku, jak někdy činívali!
Hrůza ho pojímala, a jak nyní litoval, že si nevymohl v klášteře dovolení! Když se obával, že by ho nepustili.
A teď opustiti zase matčino psaní! Bylo mu vždycky při něm, jako by si s ní promluvil. A zítra odjede Šulc dále, a čekati zas tak dlouho! Bez toho se tentokráte nad obyčej opozdil. Tak hoch uvažoval a zůstal.
Táhlo juž na desátou, když konečně Šulc se navrátil. Vydal škatuli i list a hned také vyřídil, že má
