lelkování po ulicích, ale aby zaběhl do velké zájezdní hospody podívat se, nepřijel-li starý Šulc. Nemohlť se ho nikdy dočekati. Ačkoli už minulo několik měsíců, co v klášteře meškal, přece neustával na domov, zvláště na matku vzpomínati.
Každá zpráva z domova ho potěšila, zvláště když se dověděl, že jsou všichni zdrávi, že se nic zlého u nich nepřihodilo. Jakou radostí ho naplnilo vždycky psaní matčino! Otec zřídka kdy psával, nemaje dosti pokdy. Jak také počítal mladý choralista čas, jak si kalendáře všímal, jak měl už na dny vypočteno, kdy pojede se starým Šulcem na vakace, nebo i jak se domů rozběhne, kdyby starý forman právě v čas nepřijel.
Nežli toto vše se vyplnilo, přihodilo se něco, jež mělo pro Františka veliké následky. Jednou, když se vracel ze školy, potkal z nenadání starého Šulce ve formanské modré košili a v modrých punčochách. Chlapec se zaradoval, když formana spatřil, nebo každý z domova byl mu tuze vzácným, a zaradoval se ještě více, že mu maminka poslala škatuli a psaní. To všecko však bylo na hospodě, kam choralista nyní nemohl, jakkoliv by byl rád oželel oběd a přímo pro ty věci se rozběhl. Ale musil býti v klášteře a při obědě přisluhovati.
I oznámil Šulcovi, že si tam přijde odpoledne. Než ani to nemohl. Uložili mu nějakou práci v zahradě, která trvala až do šesté hodiny odpolední. Frantík byl jako na trní a div že neutekl. Juž na to pomýšlel, jak by to vykonal, neboť Šulc mu řekl, že zítra ráno zase odjede dále, za Prahu. Aby tak ujel a odvezl s sebou škatuli a psaní, a on Frantík, aby si ho nemohl ani přečísti!
Byl všecek proto rozechvěn a proto si toho ani valně nepřipustil, že ten, jehož se v klášteře nejvíce
