V.
Koláče z domova a co se pro ně stane.
Jak se fortna za mladým choralistou zavřela, jak ho obklopily klášterní ticho a samota, probudily se mu zármutek v srdci hlukem velkého města a sterými novými dojmy stlumený i hluboká touha po domově. Za dne to ještě chodilo, poněvadž se mu bylo přemáhati k vůli ostatním chlapcům choralistům, s ním v jedné jizbě bydlícím, aby se mu snad nevysmáli. Nejhůře však bylo na večer, kdy soumrak ukládal se v jejich odlehlé, tiché světnici, a v neděli odpoledne. Nejednou si v noci zaplakal, ukrývaje hlavu do podušky, aby ho hoši neslyšeli, a kolikráte také za dne zaběhl do klášterské zahrady a tam někde v koutě u zdi na kamenné omšené lávce pod bujnými keři bezovými, z nichž chladná jeseň rvala zdobu listovou, uvolňoval si pláčem.
Co se po domově navzpomínal a zvláště po mamince! Nebylo z počátku ani hodiny, které by v duchu domů nezaběhl nebo nepomyslil, co asi tou dobou dělají. A co se také namodlil, jak mu matka doma poradila, jednak pro svou potěchu, jednak za všechny doma, zvláště za rodiče, při čemž nejvíce myslil na maminku. Také pak v tom poslechl její rady, že si zazpíval, když na něj tesknota přicházela, a to ty její vážné starodávné písně, kterých si tak vážila, majíc je po svém dědovi. Hoch netušil ani, že by ho velební páni z kláštera málo pochválili, kdyby je zaslechli.
Kamarádi se jim také divili, neboť nikdy jich neslyšeli, a někdy si také zavtipkovali, že zpívá takové poutnické. Jinak se s nimi dobře snášel a záhy se s nimi spřátelil. Byli čtyři i s Františkem. Všichni,
