František, se ukláněli; posléze vešli do nějakého pokoje o dvou vysokých oknech, tlustých zdí, a tam stanuli před knězem vysoké, vážné postavy. Byl to převor. Tomu Františka, jenž mu pln bázně ruku políbil, představili, a on pak zavolav jiného kněze, poručil, aby se hoch podrobil zkoušce, kterou si juž dnes jednou odbyl, a to u Strádeckého. Ten nyní se jen usmíval, věda, co v klučinovi je a že regenschori bratranec mu nelhal.
František spustil svým jasným, stříbrným hlasem, a kněži na první jeho čisté zvuky krásně intonované na sebe se podívali. Frantík zpíval jako skřivánek. Jak prve byl zaražen a ostýchav, tak nyní za zpěvu všechno se sebe setřásl a na vše zapomněl. Měl vyhráno; byl přijat.
Ještě toho dne přenesli do kláštera jeho truhličku. Ten den mu ještě ponechali, aby si zůstal s otcem. Nazejtří však bylo se mu s ním rozloučiti. Otec býval vždycky přísný, tak že se ho děti bály náramně, nikdy se s nimi tak nelaskal jako matka, zůstávaje skoro ustavičně vážný a přísný.
V ten okamžik však, kdy mu František ruku líbal a s Pánem Bohem dával, zahledl v otcových očích slzy. Bylo to poprvé za jeho živobytí. To chlapce ještě více dojalo. Sotva mohl promluviti, sotva domů matce a všem vzkázati, že je ještě jednou všechny pozdravuje, a aby mu psali, až zase starý Šulc pojede do Prahy.
Do kláštera ho juž otec nevyprovázel. Až k fortně ho zavedl Strádecký. U fortny ho přijal vrátný Růžička, jenž vida chlapce uplakaného, jal se ho dost těšiti, jak myslil že nejlépe, a to veselou a žerty, a hned také začal o buchtách a o koláčích, dala-li mu maminka do truhly. To juž vedl Frantíka nahoru do světnice, kterou obývali choralisté.
