už teď je jinačí a pak že mu nebude v ničem brániti, co ho teší.
„Nakoupíš si knih, co budeš chtíti, a muziku budeš moci také provozovati pro své potěšení. Pořídíš si klavír — však on si pantáta dá říci. Budeš si pěkně krátiti chvíli a nám budeš dělati radost. Vidíš, pantáta je stonavý, — Pán Bůh ti za to požehná a vynahradí ti zas jinak to, co’s nám obětoval. No, a časem také zapomeneš na tu — a oblíbíš si jiné, hodné děvče. Svobodný nezůstaneš —“
Při těchto slovech se však František nějak smutně usmál a zakroutil hlavou…
Osaměv hleděl ven do noci a myslil na pohorské město. Viděl na bídném loži v chudé jizbě Paulu a její dítě, viděl Thama zachmuřeně před se hledícího. V tom z dola ozval se zpěv necvičeného, ale příjemného hlasu, trochu juž slábnoucího a se třesoucího. To matka, ano se všecko uložilo na lože, přecházela z opatrnosti stavením a zpívala po dávném způsobu svém starodávnou, po dědovi zděděnou: „Kdo ochrany nejvyššího v skrýši jeho požívá —“
František sepjal bezděky ruce a pohlédl k nebesům…
Druhého dne, hned z rána napsal dva listy. Jeden známému hudebníkovi oznamuje mu, že do Prahy juž nepřijede, že zůstane na dobro doma, a objednávaje si nové noty. Druhý list příteli Hněvkovskému, jemuž podobně psal a prosil ho, aby mu všecky nové české knížky vždycky obstaral a posílal po starém Šulcovi, a aby také vyřídil professoru Vydrovi úctu nejhlubší a vděčnost, a že na jeho slova nikdy neza-
