XXVI.
Skončí se dobře, ač bez svateb.
Toho dne na večer, kterého měl František domů přijeti, Věková v jeho světničce zatopila, aby měl pěkně vyhřáto. Ale netěšila se, nýbrž byla v trapné nejistotě. Ty dny měla pořád takové divné tušení i sny, dnes, když počala v synově světničce poklízeti, všimla si, že tu není jeho houslí. A když tím postrašena bedlivěji se počala rozhlížeti, shledala, že to a ono je pryč. František si to vzal patrně s sebou. Kam by se dělo! Ale on těch věcí nepotřeboval! Proto s úzkostí zatápěla, s úzkostí čekala, ozve-li se venku ve tmě zvonec jeho povozu. Čekala s pantátou, naslouchala — nikde nic. Už pantáta usnul, už půlnoc minula, a nikde po synovi, ani slechu ani dechu. Věková zalomila rukama. Než ráno, když se pantáta mrzel, že František nepřijel, že něco asi vyvedl, chlácholila ho, ač byla sama plna úzkosti. A když František nepřijel ani dopoledne, ani odpoledne, říkala si v duchu všecka se třesouc: „Už to tak je. Že on ujel! Nač by bral housle s sebou?“ Proto však na večer přece opět zatopila; ale když hořící louče do nístěje na podpal strkala, ani na to pro slzy neviděla. A když ji pantáta pak poslal přiložit, vzdychla a teskně myslila:
„Pro koho topím! Na prázdno… Ó, on se tu juž nebude ohřívati! Nešťastný hoch! Nešťastné dítě!“
Ale když sestupovala dolů na síň, ozval se venku zvonec, a v tom už vcházel František. Teď ona k němu chvatně přistoupila, chytla ho a objímala ho volajíc: „Tys přišel! Tys se navrátil! Buď Pán Bůh pochválen!“
