něco více pracoval, nežli stál jen za pultem. Vzpomeňte si na našeho Vydru, jak vždycky říkával, že každý může vlasti své posloužiti. A vy studovaný člověk na malém městě budete míti váhy dost, vy můžete poučovati, vy můžete více účinkovati ve svém okolí pro věc vlastenskou, nežli kdokoliv. Podívejte se na mne. Co jsem dělal dřív — a co teď? O holý život zápasím — nemohu nic — nic… To vy ze svého krámu více způsobíte, nežli já teď. A dojdete spokojenosti. Ale já úplně nikdy, příteli, nikdy! Teď se na mne štěstí pousmálo v rodině. Ale tady ten červ zůstane,“ a Tham se uhodil na prsa — „že jsem ztracený člověk pro naši věc, jestliže se brzo z toho nevypletu — A já tuším, že ne…“
Sevřel rty a hleděl zamračen před se. Pak jako by se vytrhl, chopil se náhle Věkovy ruky a živě pravil:
„Tedy zítra odjedete; a domů rozumí se. Domů k otci a k matce, která na vás bez toho již v úzkosti čeká. — Ráno přijdu pro vás, zavedu vás k nám, aby vám Paula mohla dáti s Bohem, žádala mne o to. Vy pak sednete do vozu a dojedete domů. Tam budete řádným kupcem, sousedem a prvním vlastencem, a budete poučovati a působiti, aby zmoudřeli zhloupělí a pošetilí, aby více nepotupovali a nezavrhovali svého přirozeného jazyka. Pak ostudilí a ve zvelebování země své zlenilí Čechové nastoupí na vaše šlepěje a opravdově se připílíce dokáží se věrnými a opravdovými vlastenci. A na mne, na nás nezapomenete, viďte?“ — —
