A zase před ním v duchu stál Tham, jak byl v ošumělém kabátě, sešlý, zachmuřený… Cítil trpkost jeho slov, cítil, že ani všechno neřekl, jak jeho nitro je rozháráno. A zase si připomněl, co mu řekl o tom šumařství, že mnoho zapomněl, že přišel ze cviku. Pak zase myslil na starého Butteaua, jak ze samé lásky otcovské lhal zatajiv, že Lotty prchla; myslil na paní Butteauovu, jak ho zítra přijme. A nejvíce na Paulu. Přečká-li to? Je slába a Tham řekl, že churavěla. Ubohá! Prve, když Butteau odešel, vyptal se na něj Věk hospodského a uslyšel více, nežli se nadál dle Thamových i tchána jeho slov. Slyšel, že bydlí na konci města v nějaké bídné chalupě, že je nikde nechtěli vzíti do bytu, jakou mají nouzi a bídu. A v tom všem zastihla Paulu ta hořká chvíle žen. — —
Tham byl dnes od rána z domu. Zvěděl o českém faráři v sousední německé vsi, i vyšel si k němu, aby domohl se u něho nějaké půjčky nebo podpory. Odhodlal se k tomu k vůli Paule. Přišel pozdě odpoledne nic nepořídiv, an farář na několik dní někam odjel. Proto neměl ani chuti vstoupiti přes práh svého bytu. Zastavil se v chalupě, kde ležel zemřelý člen společnosti, a zastal tam Bettinu, která ho šla juž hledat, nemá-li nějakých peněz. Neměl, ale herec, kterého Věk obdaroval, se s ním rozdělil, půjčiv mu dvacetník. Tham ho Bettině nesvěřil, zkušeností mnohou jsa poučen. Šel sám něco do hospody koupit pro Paulu. A v tom se setkal s Věkem. Nepozoruje zdržel se s ním dlouho, až přišel tchán s novinou.
Tham pospíchal domů, ač se opět v duchu lekal. Než vydechl si z hluboka a zaradoval se, když vstoupiv do jizby chatrného dřevěného domku, spatřil tchýni i Bettinu u bídné postele, kdež na různých šátcích a šatech a cárech divadelních, přikryta bídnou
