zpříma, a věřte zkušenému — ale byl by z vás třeba šumař, obyčejný šumař. A co je to? A pak, vždyť vy jste už dlouho doma, necvičil jste se, mnoho jste zapomněl. Bude z vás třeba takový hudebník, jako já jsem herec. Neklamte se. Věřte mně!“
Nedomluvil, neboť v ten okamžik přistoupil suchý, starý mužík šedých vlasů, vráskovité tváře, ve vetchém, starém plášti, třesa se patrně zimou. Jak kolem hleděl, dle toho bylo pozorovati, že mu slábne zrak. Šel k Thamovi, ale zapadlé jeho oči oživly, když shlédly na stole plné korbele a zbytky večeře na talíři. Okamžitě poznal, na čí řád se to sem všechno dostalo, a proto uctivě se mladému kupci ukláněl, lahodně se při tom usmívaje. Pan Butteau! Jacques Butteau! Věk žasl. Málem by ho byl nepoznal, jak za ten krátký čas sestaral. Šel pro Thama, kterého, jak oznámil, už chvíli hledal, aby šel domů.
„Co je?“ zeptal se Tham mrzutě. „Snad Bettina —“
„Ó, dokonce nic — Co pak vás napadá — Ale Paula — vždyť přece víte — vždyť jste to mohl očekávati každý den —“ odpovídal Butteau mírně a při posledních slovech se významně usmál.
„Už?“ zvolal Tham a náhle vstal. Jak je, jak je?“ ptal se chvatně.
„Dobře, dobře, jen běžte domů, uvidíte. Paula si vás tolik přála —“
Tham na ta slova juž neprodléval. Oznámil chvatně Věkovi, že se ráno u něho zastaví, nyní že pospíchá domů.
„Vy nepůjdete?“ ptal se tchána, bera klobouk na hlavu.
„Není mne tam potřeba. Jen jděte. Já bych třeba s dovolením tomu pánu byl společníkem —“
