jak mi napsala třesoucí se rukou, že na ni zapomenu…“
Tham se zamlčel.
Věk naslouchaje bez pohnutí, řekl nějak nejistě: „A proč jste ji nepojal za svou?“
„Ano,“ odvětil Tham prudce vytrhnuv se ze svého zamyšlení. „Také jsem na to pomyslil. Ale odešli tak náhle, a já nebyl na nic přichystán. A u koho měla tu zůstati ona? Tak odešla s rodiči. Nebylo zbytí. Já pak sám s sebou zápasil. Ó, zkusil jsem mnoho. Víte, co jsem si umínil, proč jsem šel ze služby, proč jsem pracoval, že pro náš jazyk, aby byl zveleben… Bránil jsem se. Paula sešla mně s očí, ale ne z mysli. Docházela její psaní. Psala, jak je jí teskno. Viděl jsem ji jako holubičku tichou, trpící, nemohoucí si ani postesknouti. Pak také psal otec, že Paula se tratí, chřadne… A tu bylo po všem boji. Sehnal jsem, kde co bylo, abych měl na cestu, a vypravil jsem se za nimi. A více jsem se do Prahy nevrátil…“
„Ale mohl jste si Paulu odvésti a —“
„A přijeti zase do Prahy. Tak jest. Mohlo tak býti a mělo. Byli bychom také nouzi třeli, ale já bych byl alespoň zůstal při svém, nebyl bych se stal zrádcem sama sebe. Když jsem přijel ke společnosti, pro nic jiného jsem neměl mysl nežli pro Paulu. Byla přepadlá. A měla takovou radost z mého nenadálého příchodu! Plakala, objímala mne —“
Tham si nevšiml, jak to vše asi mladého přítele dojímá. Chtěl patrně omluviti před ním své jednání.
„Já byl dojat tím vším,“ pokračoval. „Čekal jsem, až by se poněkud zotavila, a ona se po mém příchodu brzy zotavila. Pak jsem se — oženil. Byl jsem toho mínění, že se vrátím s Paulou do Prahy. Ale ženské to všecko zkazily. Lotty a tchyně. Přemluvily Paulu, aby mne prosila, abych počkal, abych nespěchal. A já
