on často býval a často si mně požaloval, jak se mu stýská. Přál jsem, aby se s tím netajil, aby to doma do očí řekl.“
„A co on?“ ptala se kvapně Věková.
„Co bych to neřekl. Že je u pantáty všecko marno. Vy že byste mu udělala po vůli, vás má tuze rád. Proto se také tajil a tají, abyste neměla zármutek a lítost. Ale kmotra, František má dar Ducha svatého, toho je škoda. Můžete-li, promluvte pantátovi do duše. Kdy pak se vrátí František?“
„Do týdne,“ odpovídala Věková všecka zaražená. V zamyšlení se domů vracela. Tedy to nebylo pravda, František se jen tak tvářil poslední čas. U Žalmana v tu dobu si stýskal. Ale proč se tak loučil, proč? Nejen s ní, ale také s kmotrem, se Žalmanem. Proč se tak loučil? Vždyť jel jenom ani ne na týden, a ne kraj světa! — —
Zatím František od domova se vzdaloval. Ráno, když vyjížděl, dlouho se po svém rodišti obracel, třeba že bylo ještě husté šero. Pak když se dostal dále, do cizejších končin, schoulil se do koutka a oddal se svým myšlénkám. Rozhodnost se mu vracela. Do podrobna vymýšlel a určoval, jak obchody odbude, jak všecko domů pošle, i zbývající peníze.
Nechtěl, aby otec mohl říci, že mu ujel s penězi, že je nepoctivec. Na další cestu, do Prahy, kam měl především namířeno, ušetřil si před tím i také tolik, co by nějaký týden mohl v Praze žíti na svůj groš, nežli se mu naskytne nějaké zaměstnání.
Blížil se takto k svému cíli, nicméně nebyl vesel, ani sám v sobě spokojen. Domov mu tkvěl v mysli, matka nejvíce. Než i starého otce bylo mu ten okamžik líto. Omlouval, co od něho zkusil, a sám si teď připomenul, že to pantáta s ním také dobře myslil, a že míní ho takto nejlépe opatřiti, když ho uvede
