Věková byla nějak v rozpacích, ale pak se vyznala, že dle všeho si pantáta myslí, jak to juž nadhodil, aby František doma zůstal.
„Má o tebe strach,“ pravila také, „a pak, říká, že juž mu není, jak bývalo, že chátrá, že mu nohy počínají nesloužiti…“
Dále však nevykládala. Ustala pojednou spatřivši, jak novina její Františka dojala. Ulekl se, byl zaražen, a tuze; ale pak pojednou vstal a prudce zvolal:
„A já tu neostanu! Já kramářem nebudu!“
Věková ustrnula nad tou prudkostí. Zavzdychala a smutně pravila:
„Ó, tohohle jsem se bála. Ó, já to věděla! Teď to začne nanovo! Jen pro Boha, dítě, se pamatuj a před pantátou ne tak zprudka. Víš, jak je neústupný. Jen mu ne odmlouvat. Nech to, Františku, zatím to nech — já to nějak spravím…“
Tak chlácholila syna, ale sama měla jen malou důvěru v to, co mu pro potěchu řekla. Syna těšila, pantáty se lekala. A ne nadarmo.
XXIII.
F. Věk se stane kupcem.
Věková začala s mužem o Františkově záležitosti zvolna a polehoučku. Než Věk jí její diplomatické jednání zmařil rázem. Když po druhé o synovi začala, mlčky ji chvíli poslouchal, maje svou bledou, přižloutlou tvář vážného, ano přísného výrazu do okna obrácenu, pojednou se však obrátil a zkrátka řekl:
„Snad si nemyslíte, panímámo, že nevím, kam bijete? Frantík zůstane doma a dost.“