kdyby tak zvěděl, co se tam děje, jak je s Paulou a s Thamem. Milují se, může si ji vzíti. Než teď kolikráte si juž vzpomněl, co mu tenkráte Tham řekl: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě…“
Co tím chtěl říci? Proč není šťasten, jak by on byl, František, kdyby byl na jeho místě? Snad je Thamovi na závadu, že nemůže Paula promluviti, že je jako něma? Ale miluje ji, a ona jej!
Pomýšlel pak, aby se přece něčeho dověděl. Ale jak? Komu by psal? Thamovi? To nechtěl. A z jeho soudruhů v kolleji žádný neznal rodiny Butteauovy a také ne jeho poměru k ní. Aby psal některému ze známých hudebníků, to s počátku váhal. Byloť by mu nutno vykládati, proč se domů odebral, proč tu zůstal, a promluviti o ledačemsi, čehož on se ani doteknouti nechtěl.
Než jeden list do Prahy napsal, a ten byl professoru Vydrovi. Muži tomu, kterého tak ctil, kterémuž byl tak oddán, nesměl přece jen tak s očí zmizeti, aniž se mu poroučel. Ovšem že plné pravdy srdnatému Čechovi nenapsal. Oznámil mu, že se matka těžko roznemohla, že musil k ní na kvap, nemoc že se protáhla a jej samého že je doma potřebí, proto prý mu nic jiného nezbývá, než aby tento rok už oželel, ale že se těší napřesrok, tu že pak se vynasnaží, aby pokud možná všecko dohonil. I děkoval váženému professoru za všecku jeho přízeň a laskavost.
Jaké však bylo jeho překvapení, jaká radost, když za nějaký týden dostal z Prahy list, a to od professora Vydry!
Učený, slovutný muž mu psal, a to tak vlídně a přátelsky, tak prostě, ale srdečně vyslovoval mu soustrasť a přál všeho dobrého a pověděl také, že se tedy na něj, na Věka, bude těšiti po prázdninách. Toho dne, kdy list došel, byl mladý filosof kupec
