čině, cítil ji v každém jejím slově i ve vší její šetrnosti. Toho, co se stalo, ani slovem se nedotekla. Neptala se ho na poslední doby, na jeho poměry, jako by dobře věděla, že to rána dosud nezacelená.
S otcem bylo jinak. Ten zůstával první čas takým, jakým byl, když se František vrátil z Prahy. První dni dělal, jako by syna ani neviděl. Chodil kolem, nepromluvil, na pozdravení ani neodpověděl, jako by ho neslyšel. Františkovi bylo při něm úzko, nevolno, a živě cítil hluboké to pokořování. Někdy až v nitru svém vzkypěl, zvláště když otec jako mimochodem prohodil kousavě něco o Praze, o daremné čeládce, o komediantech — tu se sotva opanoval, aby se neozval. Než úzkostný výraz matčiny tváře, její prosebný, smutný pohled ztišil pokaždé vybuchlý plamen. Posléze přece došlo na kmotříčkova slova, že to půjde, že se ten „hlaváč paličatá“ poddá.
Nestalo se ovšem bez pomoci Věkové. S počátku ovšem jako by nadarmo mluvila, když s mužem osaměvši ho prosila, aby nebyl na Františka tak tvrdý, že je už dost vytrestán, a že to není přece žádný klouček. Než ponenáhlu starý Věk změkl přece. Nejprve poděkoval, když dal František „dobré jitro“ nebo „dobrý večer“; pak už také odpověděl, když se František na něco zeptal, a posléze sám promluvil, to jest, to neb ono mu nařídil, aby dohledl sem tam v domácnosti nebo aby to neb ono zapsal, účty přehledl, psaní napsal.
Po všechen tento čas František mezi lidi ani nevyšel. Byl ustavičně buď u matky, nebo ve světničce. Tam také po každé uskočil první dni, když nějaký zvědavec ze sousedství k nim přišel, aby za různými záminkami ho uviděl a se přesvědčil, jak vlastně je s tím Věkovým zkaženým studentem. Vědělť, jak divně na něj každý hledí a že se divné řeči o něm roznesly.
