vznášely nesouce lesklé, žluté váhy, klubíčka provázků, šňůrek a j. dojímaly živě chlapcovu mysl. Také regály plné zelených škatul (zásuvek tehdy nebylo) zeleně natřených s latinskými nápisy byly onačejší nežli ve starém krámci.
To všecko bylo jinačí, i byt za krámem, ale ostatně se u Věků málo co změnilo. Věk zůstal, jak byl, vážným, přičinlivým kupcem, jenž od rána do noci se lopotil, počítal a sháněl, jen že nyní ještě více, aby nedoplatek na domě co nejdříve zapravil. Ten dluh ho tížil jako smrtelný hřích. V rodině byl zrovna tak přísným jako dříve, honil děti do práce a do učení, ráno a večer do modlení, dbaje, aby ve všem a vždy zachovávaly pořádek.
Jejich záštitou, orodovnicí a útěchou byla matka, mírná, veselejší, ráda si zpívající. Zpívala mnoho, většinou samé pobožné. O samotě, aby muž neslyšel, zanotovala si často některou z těch, které matka i dědeček zpívávali, a pro kterou by se nyní muž jistě s ní pomrzel. František, její nejmladší a nejmilejší, jenž se skoro od ní nehnul, všechny ty písně znal a mnohé z nich i uměl zpaměti i do slova. Nápěvy pak všech. Měltě na to neobyčejnou paměť i dobrý, jemný sluch a čistý, zvučný hlas, tak že kmotříček, kantor Havránek, říkával, že z toho hocha by mohlo něco býti.
Také se sám počal o to přičiňovati, neboť brzo po té, když se Věkovi do náměstí přistěhovali, přivedla Věková, muž neměl kdy, Františka do školy. Nastávající žáček nesl si bukovou tabulku s červeným kohoutem a znamenitě obstál, když se maminka pochlubila, že ho juž napřed sama naučila písmenkám.
Tak se s ním udála veliká změna. Přestala volnost, přestalo držeti se jen maminky. První starosti přišly. Frantík vstoupil do školy právě toho času,
