by se jí rád poptal, jak se jí daří. A šel dál, do světnice za krám. Sice juž poslední dni přecházela, ale v tuto chvíli ležela. Zatím starý Věk odvažoval, pak odbyl asi dva lidi, kteří přišli pro olej, a kmotr ještě nešel. Vyšel teprve, když Věk už pomýšlel na to, že čas, aby zavřel krám. Regens chori dal dobrou noc, a nic.
Věkovi to bylo nějak divno. Vešed ptal se, co tu kmotříček chtěl, že se tak omeškal. To se juž začal odstrojovati. Věková mlčela, a teprve, když se ještě jednou zeptal, odvětila mdlým hlasem:
„František psal —“
Ale Věk nic, a odvazoval si s krku šátek. V tom setkal se pohled jeho s úzkostným zrakem ženiným, který na něm tkvěl. Jako by jím prosila. A chudák, byla tak utrápena. Nemohl mlčeti a neslyšeti jako dosud.
„Hm —“ řekl, „vida — A co chce? — Peníze — Toť, co jiného — Pan hladký je hořký host — to věřím —“ To všecko znělo dosti tvrdě.
„Ne, peníze nechce, ale prosí —“
Zase nastala chvilka mlčení, a zase začal starý Věk:
„Tak přece, a oč —“
„Abychom mu odpustili. Jde do sebe — Tuze lituje — Plakal prý — a kmotříček nad ním —“
Věk sebou trhl.
„Cože! Plakal a kmotr nad ním? Vždyť jsi povídala, že psal —“
„Psal — a také sám to povídal. Přišel. Je prý tuze zkroušený — je to na něm vidět — Kmotrovi ho bylo tuze líto —“ To juž na loži usednuvši, Věková třesoucím se hlasem mluvila. Dále juž pro pláč nemohla.
