obětovati; druhý však si zachoval a byl raději celý den o hladu, jen aby ho nemusil rozměniti.
Tak se domů ubíral, s počátku v duchu se do Prahy vraceje ku Paule. Ale k domovu při tom chvátal nedbaje únavy. Chtělť už matku spatřiti. Ale jak rodné město uviděl, jak se k němu blížil, uvolnil krok a váhal. Jak ho přijmou? Jak otec? Jak bude?
A tu také na sebe pohlédl, na sešlý dost kabát i střevíce. Tak má domů vstoupiti, on, na němž si rodiče tolik zakládali, do něhož se tolik nadáli! Jak budou lidé na něj hleděti a na něj ukazovati! Proto sešel s cesty a usedl na pokraj lesa pod starý dub a čekal, až nastane soumrak.
Smutný říjnový den pohasínal, když Věk povstal zpod dubu a zamířil opět na opuštěnou silnici. Vál studený vítr. Pole juž temněla, lesy dál už byly černy, soumrak nastával. Bylo tak pusto a smutno kolem, a mladému filosofovi nejsmutněji. Už ve staveních rozžehovali světla, juž zář jejich padala na ulici, když vstupoval do města. Nejprve zaměřil ne domů, ale ke starému Žalmanovi. Nežli vešel, zastavil se před jeho chalupou.
Tu vedle stavení, ve kterém se narodil a mladistvá léta strávil, naproti statue u sv. Jana, u níž si s kamarády hrával. Všecko tu, jak bývalo, jen on, on se tolik změnil!
Zaklepal na dvéře. Volné, šouravé kroky se ozvaly, pak stařecký hlas, tázající se, kdo to.
„Já, František.“
„Jaký František?“ ozvalo se dosti nerudně. Jak by se byl starý Žalman nadál Věkova, svého Františka!
„Věkův —“
„I pro Boha věčného! Hochu. — Je-li možná?“
