V jednom se nemýlil. Františkem to trhlo, když četl kmotříčkův list, a zbledl čta, že matka k vůli němu onemocněla. Proto ona chudák mu nepsala, neodpověděla! Četl dále, chvatně, s úzkostí a vydechl si, an četl, že matce je juž lépe, že je z nebezpečenství, ale že má pořád starost o něj, že o něm, arci jen tajně, pořád hovoří a na něj se vyptává.
Tu se Věkovi zalily oči slzami. Než dočetl, už se rozhodl. To ani kmotříček nemusil navrhovati. To se ví, že k ní půjde, že k ní pochvátá, ať už se děje cokoliv. Ihned se připravil na cestu. S nikým se ani nerozloučil, jsa toho mínění, že se zase vrátí. Ponoukalo ho, aby si zašel k professoru Vydrovi, ale zdálo se mu juž pozdě, a druhého dne ráno vyrazil z Prahy. Nikoli však časně, na úsvitě, nýbrž až bylo po mši u sv. Štěpána.
Když Paula sestupovala se schodů kostelních, zalekla se. Spatřilať tam svého mladého učitele. Až se překvapením zarděla. Byl bledší a nějak přepadlý, a jak se na ni smutně usmál, bylo jí ho z té duše líto. Čekal na ni. Řekl jí, a to nějak chvatně a neklidně, že jí přišel dát z Bohem, že je na cestě do rodiště, ana mu matka stůně. A juž jí podal ruku, přeje jí, aby se měla dobře a byla šťastna.
Nemohla mu odpověděti, ale na její tváři zračilo se pohnutí. Stiskla mu ruku. Hleděl na ni okamžik, jako by jí chtěl ještě něco říci, ale pojednou pozdravil a odešel. Než ještě jednou se obrátil, a tu se mu mihly Pauliny krásné oči, na něm tkvící, v ten okamžik jako by zamžené. Stála bez pohnutí a hleděla za ním, až zašel za roh ulice.
Odtud v bytě se zastavil a vzav svůj tlumoček vydal se na cestu. Šel pěšky. Na vůz neměl peněz a nemohl jich sehnati. Neměl ani tolik, aby vystačil na tuto pěší cestu. I jeden z Mozartových dvacetníků musil
