měkl. Bylo mu nejvíce o matku. Divil se, že ta mohla také tak zanevříti a zcela jej opustiti.
Bylo mu tou dobou tuze zle. Měl veliký na všem nedostatek a tuhý boj o živobytí. To však ho nehnětlo. Vůči těm starostem byl otupělý; byloť mu všecko lhostejno. Až pojednou jím něco otřáslo. A to bylo psaní kmotříčkovo. Ten oznamoval, že mu chtěl juž dříve psáti, ale že to nešlo, že maminka ho za to žádala, nechtíc syna lekati. Upadlať do těžké nemoci. Věděla, že by František o tom se dověděv ihned přišel, takové mínění o něm ještě měla. Byla by ho z té duše ráda viděla, než bála se pantáty, že by Františka zle přijal nebo ho k ní ani nepustil. A to by bylo nejhůře bývalo. Proto poprosila tajně kmotříčka, od něhož věděla, že také od Františka dostal dopis, aby do Prahy teď nic nepsal, leda až by s ní bylo hůř, to že by přece ráda Františka viděla, děj se co děj.
Ale ono zatím se jí uvolnilo, a tu sedl pan učitel a o své vůli napsal Františkovi list. Myslil tak: Pro kmotřičku to bude nejlepší medicina; až tu hoch bude, rychle se pozdraví. — Bez toho se k vůli němu rozstonala. Starý sice bude se brániti. Ale panímámě teď také něco po vůli udělá a také přece snad uzná, že není po otcovsku, aby dítě nechal v nebezpečenství a ve špatné společnosti, ale aby je z ní vytrhl. Třeba že František z ní nechtěl a pantáty neposlechl. Až mu teď napíše, že maminka se roznemohla, a to nepochybně k vůli němu, to jím jistě hne. Regens chori to chtěl už dříve tak napsati, ale bál se, když bylo s kmotřičkou zle, že by jí dodalo to prudké pohnutí mysli a bouřka, kterou by pantáta jistě strhl, až by František vstupoval do světnice. Teď bude snad jinak.
