Byla mu v ten okamžik nemila, protivna…
Pozdě večer dostal se do Prahy. Cesta ho také vedla kolem Řeznické ulice.
„Už sem nebudeš choditi,“ pomyslil si. „Juž je všemu konec. Konec! Teď asi jsou jistě pohromadě, Tham také, blažen a šťasten. A Paula také… A ta“ — myslil Lotku — „se jistě směje a všichni s ní, jak plakal. Ale jemu se již nebude smáti — on toho neuvidí, ani neuslyší…“
XXI.
F. Věk se vrátí do svého domova.
Asi za čtrnácte dní po té kráčel F. Věk zase venkovskou silnici, ale ne z Krče do Prahy, nýbrž tou, jež vedla do D**. Bylo za nevlídného dne říjnového. Nebe bylo všecko zataženo a sychravý vítr vál krajinou. Maje hřebíčkový kabát dosti ošumělý až ke krku zapjatý, malý tlumok přes rameno zavěšený, ve střevících hrubě sešlých a sešlapaných, blížil se s holí v ruce k rodnému městu. Bylo odpoledne a ještě dosti světlo. Mladý filosof kráčel zvolna, téměř jen, co noha nohu minula. Nepospíchal. Nehnalať ho touha, nebyl radostně rozechvěn jako vždycky, když ještě v benediktinském klášteře meškávaje domů na vakace chodil.
Nepospíchal teď, ano váhal, a když viděl, že by do D**y, kterou měl před sebou, došel za denního světla, uchýlil se s cesty do nedalekého lesíka a tam usedl na pokraji. Z lesa nesl se táhlý šumot, a suché listí starého dubu, pod nímž usedl do odkvetlého, brunátného vřesu, hlasně mu nad hlavou harašilo.
