Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/210

Tato stránka nebyla zkontrolována
211


Jen jedno měl na mysli: aby nepřišel do společnosti. Nelitoval toho, neželel, jako tenkráte, když doprovázeje Lotku se tak zapomněl, že se mu zkazil večer u Butteauových, na který se tolik těšil. Tenkráte se také bál, že Lotka nesmlčí, že to na něj poví, co vyvedl.

Nyní věděl a byl přesvědčen, že tentokráte jistě poví. Ale ať poví nebo ne. Co je po všem; nejkrásnější naděje mu selhala, nejkrásnější sen, pro nějž všechno obětoval, nesplnil se. Co mu po všem ostatním, co mu teď zbývá! Chodil sem tam, ulehl také kdesi pod houštinu a hleděl do země jako po těžké ráně zpitomělý. Soumrak už nastával, když vyšel z lesa, a byl už večer, když kráčel sám a sám silnicí ku Praze. Kráčel zamyšlen, s hlavou skloněnou.

Pojednou ji však zvedl. Ozvalť se za ním rachot kočárů, pak veselé hlasy. Toť jsou oni! Zdrželi se tam tak dlouho. Rychle uskočil s cesty do příkopu a sedl tam do trávy. A juž hrčely kolem tři povozy, na nichž seděli výletníci hezky smačknuti. Ale byli jak náleží rozveseleni. Zpívali, a drnkot kytary bylo také slyšeti. Mihli se kolem, a jak měsíc svítil, kmitla se na zadním otevřeném voze, na zadním sedadle silhouetta známé osoby. Toť Tham, a vedle něho nějaká postava, těsně vedle něho, ve světlém šátku přes ramena přehozeném. Toť jistě ona, Paula. Vine se k němu, a on jí šeptá, ruku tiskne a snad kradí ji líbá, jako tam…

Povozy s veselou, rozjařenou společností mihly se v záři měsíčné, a juž opět zanikaly v šeré stíny se měníce. A juž zanikly. Jen rachot kol je slyšeti a ohlas veselé písně. Slyš! Toť ta veselá Thamova, pijácká, k níž on nápěv složil:

Já jsem si již umínil
v hospodě zemříti —