Nežli se tam odstěhovali, pokusila se Věková na novo promluviti se starým Žalmanem, aby mu dala jako mnoholetému sousedovi s Pánem Bohem. Nezastala ho však nikdy doma, a právě toho dne, kdy se stěhovali, odešel někam přes pole. Věkové to bylo líto.
Nově zakoupený dům nebyl sice prostorný, ale přece větší nežli dosavadní Věkovo stavení. Měl podsíňku jako všechny domy na náměstí. Sloupy, divnými zářezy ozdobené, byly dřevěné, jako všecko stavení, lomenice velmi řemeslně řezbou i malováním okrášlena. Nad lomenicí na temeni trčela dřevěná makovice, jejíž zakončení hrubě kalichu se podobala, a staří o ní říkávali, tu ta makovice že je prastará, poslední toho způsobu, že za starodávna měla všechna tato stavení kalich nad lomenicí, to jako tenkráte, když se ještě z kalicha přijímalo.
Nejmladšímu Věkovi se nejvíce líbilo spodní prkno přístřešku nebo-li kabřince, vyčnívajícího pod makovicí a kryjícího temeno lomenice. Na tom prkně totiž bíle natřeném byl namalován pěkný věnec červených růží a v tom věnci černala se švabachová písmena s rudou začáteční. Stálo tam:
„Dejž Bože, ať jsme tak živi, jak se tobě samému líbí, abychom vezdejší práci a starosti přežili sobě k věčné radosti.“
L. P. 1690.
Co se chlapcovi ještě líbilo, byl klenutý krám, značně větší než jejich dosavadní. Už dvéře měl onačejší, růžencem dřevěných limounů a pomerančů vyzdobené. U dveří stál sud syrobu a veliký, železný hmoždíř. Nad pudlem pak vznášely se dvě mořské panny, půl ryby barvy zelené, půl panny inkarnace náramně živé, očí černých, vyvalených a tmavých, lesklých vlasů. Tak jak se ve výši v šerém krámu
