polosesutými budovami vybitých oken. Na nádvoří, někdy tak plném ruchu a šumu, rostlo teď několik smrků. Bylo tu pusto a prázdno. Věk všechen znepokojen, hledaje jistoty, vešel rychle v pravo, do nejbližších dveří pěkně pracovaných venýřů. Ale tam se náhle zastavil jako ohromen.
Stanulť v klenuté jizbici, jejímiž pustými a vybitými dveřmi, vedoucími do vedlejší komnaty, zahlédl tam, v té vedlejší komnatě, ve výklenku okna dva — Thama s Paulou. Byla opřena o jeho rámě. Oba byli obráceni do okna s rozbitou kružbou, jako by hleděli na lesnatou stráň pod nimi.
A nyní Tham k Paule se nachýlil, mluví k ní tlumeným hlasem, a ona — jak k němu vzhlédla! A teď! Políbil ji, líbá ji, a ona se mu nebrání; neprchá, an jí opět a opět líbá čelo, rty, oči v sladkém opojení přivřené…
Najednou venku něco zaharašilo. Paula všecka zardělá sebou trhla, vzpřímila se, pohledem prosí a ukazuje, aby vyšli ven.
Věk se přitiskl do šerého koutka, nebo aby odešel, na to nebylo času. Než komnata, ve které byli milenci, měla také dvéře, a těmi odešli. Mladý filosof tu stál jako strnulý, upřeným zrakem hledě do vedlejší jizby, v níž měl takové hrozné vidění. Jako sen mu vše připadalo. Zjevili se mu tam z nenadání, líbali se, a juž opět odešli…
I vykročil pak jako v mrákotách, ale ne ven, nýbrž do vedlejší pusté komnaty rytířské. Došel až k oknu s rozbitou kružbou, až na to místo, kde stáli a se líbali; ale tu pak sklesl ve hlubokém výklenku okenním na jedno z kamenných sedadel po obou stranách výklenku a dal se do pláče…
Plakal. Ale pojednou zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, kdež se ozvaly kroky. V plném světle, proti
