ač nyní, jak mladého filosofa spatřily, veseleji v nich prosvitlo.
Až k samému prahu bytu Butteauova myslil na rodiče a na jejich hněv. Nyní na něj zapomněl. Na vše. Na vyzvání paní Butteauové usedl na židli vedle Pauly. Ač tu byl dobře, přátelsky znám, učinil tak, jako by tu poprvé měl vedle Pauly usednouti. Bylo mu jako v nějakém snu. Trvalo chvíli, nežli přemohl své pohnutí a dostal se do hovoru. Paní Butteauová zůstala nejprve s nimi, ale pak pojednou vstala, že musí do kuchyně.
Mladého filosofa píchlo u srdce.
„Teď!“ mihlo se mu hlavou.
Myslil, aby Paule vše pověděl, jak na ni vzpomínal, jak se o ní strachoval, jak ji má rád. Osaměv však s ní za chvilku mlčel. Nevěděl, jak začíti. Byl všechen rozčilen. A v tom, jak promluvil, ozval se venku veselý hlas, pak rychlé drobné kroky. To Lotka přišedši domů zaslechla, že Věk se vrátil, a proto se tak rozběhla, netajíc své radosti. Věk viděl otevřenými dveřmi, jak prvním pokojem běží. A teď už na prahu ruce mu vstříc vztáhla, půvabně se na něj smějíc a vesele, hlasně ho vítajíc. Radost její byla z části pravdivá, ale také mnoho líčená…
Ale v tom už jí ruce klesly, veselá, smějící se tvář se zasmušila, a to nad nevděčným Věkem. Vstal, aby vstal, tak klidně a tak vážně a tak chladně jí ruku podával, a v očích neměl ani jiskřičky radostné. A neviděl jí kolik neděl! Matka se mýlila — mýlí —
Usedla pak také na pohovku; hovor vázl hned z počátku. Lotka schválně málo mluvila, Paula nemohla a mladému filosofu nebylo volno, co se Lotka vrátila. Brzo po té vstal a poroučel se. Jinak si to shledání myslil…
