takové přesvědčení náboženské jako Žalman. Ovšem že nemohla tohoto svého účastenství mu dávati na jevo, jednak k vůli lidem, jednak k vůli muži svému, jenž měl jednání sousedovo za nerozumný vzdor a zbytečnou tvrdošíjnost.
A nyní ten staroch opuštěný, jemuž vzali to poslední, nebo Věková přece ještě cítila a trochu rozuměla, čím mu byla bible, myslí si, že ona ho zradila!
Snažila se pak ještě dvakráte, aby s ním promluvila, ale staroch, jenž roztrpčen pronásledováním kolikaletým skoro nikomu juž nevěřil, nechtěl ani jí ani jejímu chlapci věřiti. A neuvěřil. Kdykoliv se mu přibližovala, vzdálil se ihned nebo ukryl.
Františka to také všecko mrzelo, nejvíce ovšem proto, že bylo po toulkách ke starému sousedovi, jež se mu staly velmi milými. Zvláště pak pevně mu v mysli utkvělo, jak starochovi tu hrubou starou knihu odnášeli a jak večer byl u něho s matkou. Dlouho mu zněl přísný Žalmanův hlas ze tmy matce jeho odpovídající, a mnoho se jí také vyptával na starou knihu, o kterou se dály takové věci, i uvažoval dětským svým rozumem, co že to je ta bible, pro kterou páni trestají a pro kterou starý Žalman tak vyváděl a se zlobil.
III.
Do desátého roku.
Za nedlouho po té přestal míti František sousedovo stavení na očích, neboť se přestěhovali. Věk kramář zdědiv toho času něco a prodav výhodně nevelký svůj domek stojící před bývalou branou, koupil neméně výhodně dům v městě samém na náměstí.
