Poprvé nejel domů na vakace. Vzpomínal dost, když jel k Roudnici, jak je asi doma, a co asi po městě se o něm hovoří. Že nic pěkného, to jistě věděl. Řeknou, že je zkažený student, že se dal ke komediantům, že bude jezditi po světě a že přijede co nejdříve do D**. Toto jistě že s úštipkem a škodolibě pronášejí.
Na novém působišti se mu hrubě stýskalo. A to po Praze, nejvíce však po Paule. Na ni myslil skoro ustavičně, nevěda nyní, jak s ní je. Všem ostatním čas chvatem utíkal, jemu pak líně. Nemohlť se juž ani dočekati, kdy bude mu lze, aby se vrátil do Prahy. —
Známí jeho při knížecí opeře, jichž tam měl z Prahy několik, divili se, jak že se ten jindy čiperný a veselý student všechen změnil, jak bývá často zamyšlen, jak je málomluvný a že se tak společnosti straní. Netušili ovšem, jakou dvojí starost má na duši. Ale pak se zas podivili, jak rozvázal, jak se nápadně rozveselil, když vstoupil do vozu, jenž je měl do Prahy dovézti. Tedy po Praze se mu tak stýskalo!
Když tam přibyli, zamířil nejprve do hospody, ve které starý Šulc stával a kolem které jeli. Vyptával se podomka, byl-li tu starý Šulc z D**, a nechal-li mu tu něco. Studenta Věka tu všichni znali, protože tu často býval za starým Šulcem, jenž mu vždy něco přivezl. Ale tentokráte nic. Zhola nic, ani balíček, ani psaníčko. Věk se toho sice nadál, než přece smutně povzdychl a se sklopenou hlavou vycházel z průjezdu staré zájezdní hospody. Nebylo mu tak o ty věci, které mu posílali, ač by jich byl dosti potřeboval; ale měl tu patrný důkaz, že se doma opravdu rozhněvali, že o něm nevědí a věděti ani nechtí.
Ve svém bytě se přece ještě přeptával, nedošlo-li nějaké psaní. Ale nic. Také nic. Rychle pak upra-
