o nic a nevšiml si ovšem také lidu před divadlem u vchodu se kupícího, a nepostřehl také otce, jenž tam všechen zamračen stál vedle Strádeckého.
Syn otce neviděl, ale ten jeho. Než jakmile spatřil, že syn vešel do Boudy, prudce se obrátil a šel pryč od divadla. Strádecký za ním. Jak tentokráte se kus odbyl, jak on sám zpíval, toho mladý Věk nevěděl. Hrál a zpíval jako stroj. Jen po druhém jednání sebou živěji hnul, a to když spatřil mezi kulisami Thama. Prve ho ani neviděl. I přistoupil rychle k němu a ptal se ho, jak je Paule.
„Jdu zrovna od Butteauových. Je to stejné — ale lékař těší dobrou nadějí.“
Po divadle nešel Věk jako jindy do divadelní společnosti, nýbrž rovnou cestou domů. Neulehl však hned, a když ulehl, nemohl usnouti. Ráno pak rychle se obleknuv odešel do hospody, kde stál vždycky se svým povozem starý Šulc. Mladý se nadál, že tam i otec je bytem a na nocleh. A byl, jenže juž odejel, a zrovna před malou chvílí. Také se tam mladý filosof dověděl, že otec včera nepřijel, nýbrž už hned předevčírem.
„To se vyptával a zkoumal —“ pomyslil sobě syn. Vracel se z hospody velmi sklíčen. Hnětlo jej tuze, že otce nezastal, že odjel tak ve hněvu, nesmířen. A ještě pak více na matku myslil. Jak ona teď otce čeká, co asi zkusila, jak se asi nyní třese samým strachem a očekáváním, s jakou se pantáta navrátí. A což až ho uvidí samotného, až uslyší o něm, o svém synovi!…
Všechen strápen chodil Věk sem tam, na kollej ani nevzpomenuv. Také u Butteauových nebyl, teprve až odpoledne, a tu se dověděl, že je Paule dnes lépe.
