vil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno! Nemožno!“
Nejprve hleděl otci to vymluviti a dokázati mu, že to není možno. Ale když mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prositi. Ano snažně prosil, aby počkal den, dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a se sebral a šel, tu se vzbudil v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:
„Nepůjdu. Dnes nemohu.“
Po tom slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči kupcovy však prudčeji zasvítily a tvář prve juž rozčilením bledá, zrovna zesinala. Nemohl hned ani promluviti, a když pak promluvil, byla to dvě slova:
„Tedy nepůjdeš?“
Pronesl je těžce, jako s namáháním, hlasem se třesoucím.
„Hned — nemohu —“ odvětil František.
Chvilku na něj otec upíral oči, pak se rozkřikl:
„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a otec!“
A otočiv se vyšel ven.
František všechen od sebe vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ku dveřím, které jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly…
Mladý filosof sklesl pak na židli a zůstal tak maje spánky do dlaní opřené, před se hleděl zrakem nehnutým, jako strnulým. Probral se teprve až pak, kdy přiběhl sluha divadelní podívat se, proč nejde, co se mu stalo. František vydal se za ním na cestu, ale jako tělo bez duše. V Boudě otázkami na něj naléhali, proč nejde, co se stalo. Než on nic nepověděl. Nedbal
