nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všecko říci.
Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla juž pevně rozhodnuta. Pantáta byl u „beránka“ na korbel piva, jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více pak tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím —“
Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.
Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Na konec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:
„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.
Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. A pak se toho dověděl také František, proč se pantáta tak z nenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.
Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl býti regens chori, vůbec muzikant a všechno jiné že mu je proti mysli. S počátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti hercův i hereček.
