Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve, když se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek! Pantáta! — Student byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci vstříc.
Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako by přimrazily.
„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova ta zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Otec jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František jen v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase po druhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.
Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla ovšem pro ni smutna. Plakala na novo, a to velmi a hořce, modlila se, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli na večer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před lety Pán Bůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se Pán Bůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné vnuknutí.
I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez Pána Boha. A proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na
