den se rozběhl, aby zvěděl, není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na smrt.
Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dosti se přemáhal, aby na něm nebylo znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž nyní jen mluvil, dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu. Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným učitelem. Doktor Tham také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i byl chtěl, tyto časté přeptávky, ta veliká starost ano strach o Paulu, které bylo znáti na jeho tváři, pověděly vše.
F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily. Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl teď ani pomyšlení. Ani ho juž hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se i rád divadla na ten čas zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhati a někdy i ve sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, ale i ty menší částky dobře mu sloužily, an z domova málo jen dostával a z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu upřímnou vůli mu zaplatiti. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí. —
Nyní hledě v zamyšlení ven byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády, bez jasného vědomí ležící, v horečce — — —
Tak jí bylo ráno. — Kdyby se tam mohl rozběhnouti a přeptati se, jak je nyní — Kdyby mohl alespoň na prahu seděti a čekati, až půjde lékař z domu na večer — A tou dobou bude on zpívati v „Odběhlci z lásky synovské…“