Doma by došlo na všeliké domlouvání, vyptávání, musil by vykládati a vysvětlovati, nebylo by možná zatajiti, že zmařil rok. Otec by neslevil, ten by jen tak nějakou omluvu nepřijal. Věk hledal nyní jen záminku, za kterou by mohl v Praze přes prázdniny zůstati. Juž se mu naskytovala, neboť počal s ním známý jeden jednati, aby pomohl při několika operních představeních na zámku Roudnickém knížete z Lobkovic.
V tom však se něco přihodilo, proč v Praze zůstal, zůstati musil, aniž mu bylo třeba na nějaké výmluvy vzpomínati a je vyhledávati. Paula se roznemohla. A pak se ještě něco stalo.
XIX.
F. Věk se s otcem svým rozejde ve zlém.
Bylo v červenci odpoledne, kdy F. Věk seděl ve své světničce u klavíru. Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se na půl jsa dozadu obrácen, ven jediným svým oknem na cihlové střechy a na kousek modrého nebe. Nedbal ani partesů ani sešitu kollejních poznámek, ležícího vedle na stolku.
Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou počala si naříkati, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař pravil, že to bude nebo je hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk jí juž dva dni neviděl, ač co den nyní byl u Butteauových. Zastavil se vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal, jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za
