sličná dívka, nemajíc doma žádného povzbuzení, tak upřímně přilnula k věci jemu posvátné. A litoval ji také pro její neštěstí. Onoho pak večera, kdy majíc slzy v očích se na něj usmála a tak ochotně, upřímně hlavou pokývla na jeho otázku, má-li ho ráda, byl v hloubi své duše dojat. Byloť v té prosté odpovědi tolik upřímnosti a oddanosti, v slzách těch a úsměvu jejím tolik lásky a radosti, že nikdy nebyl tak dojat a vzrušen jako té chvíle.
Od této chvíle počal také vážněji o Paule a sobě přemýšleti. Uvažoval, kam to vše vede. V prvním svém nadšení a ve své rozjařenosti rozhodl se ovšem hned, že Paulu pojme za ženu. Ale pak, ač od toho úmyslu neupustil, vzpomněl na rozmanité závady. Uvažoval, že nemá žádného úřadu, žádného postavení, že věnovav se službě vlastenecké, vzdal se všeho pohodlí, všeho blahobytu, že nemá tolik, aby ženu a rodinu uživil. A uvésti Paulu do tísně a nouze, tomu se vzpíral, toho nechtěl.
Nezbývalo, nežli nalézti si nějaký úřad, nějaké stálé postavení. Ale pak —! Tu se zarážel. Pak by musil nechat divadla, svého nejmilejšího divadla, jemuž se všechen oddal, pak by ženě obětoval všecko, vše, všecku vlastenskou práci, které zasvětil všechny své síly. Proto býval často zamyšlen i smuten, ale o samotě, a tu bojoval svůj boj dále.
A F. Věk bojoval také.
Znepokojovaloť ho, nač připadl stran Lotky. Kdyby tomu tak bylo, co si počíti? Proto také nevykonal toho, na čem se juž ustanovil, že se totiž Paule vyzná, co pro ni cítí.
Někdy arciť mu připadlo, že by bylo lépe, aby se to rozhodlo, že kdyby u Butteauových viděli, že má rád Paulu, že by mu pak dali pokoj s Lotkou.
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 14 |
